BDP&Býlý psi
uvádějí:
Bulharsko.
11. 8. - 25. 8. 2001
Učinkují (v abecedním pořadí):
Asen
Dan
Jirka z Chotěboře (Jitkova)
Milan z Chotěboře (Brna)
Milan z Brna (Jitkova)





Ve 22,45 v pátek se Milan*) dokutálel na nádraží v Chotěboři s baťohem a obrovskou taškou s jídlem. Odjeli jsme do Brodu, kde jsme čekali na Panonii, která přivezla v 1 hodinu Asena s Danem. V Brně se přidal ještě Milan a to jsme všici. Ve Štůrově Milanovi a BP přestali stačit jejich jízdenky a tak hráli na schovku v lůžkovém voze s maďarským průvodčím. Viz obrázek.**)
Jirka

*) Jde o Milana z Chotěboře. Já, Milan z Brna jsem se nikam nedokutálel.
**) Obrázek není úplně pravdivý. Vůbec jsme se neschovávali na záchodě, ale konec cesty před Budapeští jsme prostě strávili na konci vlaku, kde si dokonce Asen u jednoho z průvodčích nechal udělat kávu.
Milan z Brna



V Budapešti jsme přijeli na Nugatty a pak odjeli z Keletyho nádraží osobákem do Szolnoku. Ze Szolnoku jsme jeli osobákem do "Bekesšáby" a odtud jsme jeli rychlíkem do Aradu, ale mladý průvodčí v zácviku nás vyhodil stanici před hranicema v Lokosháze. Naštěstí nám vrátil jízdenky. Vyhodil nás, protože jsme neměli rezervaci a on si nechtěl vzít úplatek a nabízel nám vysokou pokutu, ale tu jsme nechtěli přijmout. Dělali jsme blbý a dařilo se. Z Lokosházi jel další rychlík asi za 2 hodiny. Ale protože jsme neměli forinty a cizí měnu v pokladně nebrali, museli jsme divadýlko s průvodčím hrát zas. Průvodčí zase chtěl pokutu a když mu nezaplatíme, prý zavolá policii. Uplatek si vzít nechtěl, zřejmě mu přišel směšný 50000 lei. Nakonec vztekle odešel, vzal si svých 50000 lei a řekl, že si máme vystoupit. To jsme ale také chtěli, protože jsme se dohádali až do Aradu. Zde jsme vybrali peníze a čekali na vlak do Craiovy. V pokladně nám stále nechtěli prodat lístky a psali nám stále stejný čas. Nakonec chytrého Jirku napadlo, že nám v tom čase mohou prodat lístky a tak jsme přestali paní pokladní otravovat a čekali. Ale vlak stále zvyšoval zpoždění a paní pokladní zvyšovala čas prodeje lístků. Nakonec jsme měli lístky, ale Asen čekání nevydržel a občerstvoval se u stánku pivem a strašně se mu líbilo, že mu vracej málo pěněz a že se může s nimi hádat a bavilo ho stále objednávat, i když ho paní vyhazovaly od stánku. Nakonec si Asen vyzkoušel, jak to okolní chromý žebráci maj těžký, když musej lízt po 4-řech. VIZ NÁČRTEK.
Jirka



Nakonec vlak přijel, nastoupili jsme do prázdného kupé. Asen nám rozdal pár drobných rad, ale naštěstí brzo usnul, tak jsme si poradili sami. Do Craiovy jsme přijeli asi o 2 hodiny dýl. Rozpůlili jsme se na 2/5 a 3/5 a větší půlka se šla projít Craiovou a my s Milanem (z Chotěboře) hlídali batohy. Na nádraží se kupili do zvláštního vlaku fanoušci Craiovy. Dva si nás vyhlídli a stále po nás křičeli. Nejdřív jsme nehápali, ale pak na nás volali SPARTA a SLAVIE a nějaký jména, což asi byli čeští fotbalisti a chtěli si spíš pokecat s cizinci. Pak jsme se vystřídali a my s Milanem se šli projít Craiovou. Spousta ošumtělých paneláků, ale zase spousta nových domů je každej jinej. Viděli jsme velký zeleninový, sýrový a vyřezávaných věcí trh. Pak jsme se trošku ztratili, ale našli jsme se. Koupili pravé rumunské PUFU LETI (byly slanější než ty maďarské) a slané pražené slunečnice a nasedli na osobák do Calafutu. Přivítali nás milé Calafatské romské děti - viz náčrtek.
Jirka



Na chvíli se vrátím ještě k Aradu. Byla tam vůbec roztodivná společnost. Na nádraží se pohybovali různí žebráci, mnozí z nich byli bosí a někteří postižení. Na první pohled bylo vidět, že úroveň sociálního zabezpečení a zdravotnictví je v Rumunsku velmi nízká. V hale též postávaly děti, které stále čichaly k pytlíkům. Občas k nám dovála jejich oblíbená „vůně“. Byl to hrozný smrad nějakého rozpouštědla. Kromě žebráků a feťáků bylo nádraží plné Rumunů skrývajících se před deštěm nebo čekajících na vlak. Mezi těmi čekajícími bylo i několik skupinek Čechů. Jednu takovou skupinku tří dívek doprovázených třemi chlapci jsme potkali ještě na dalších místech naší cesty
Milan z Chotěboře

V Calafatě jsme šli na trajekt do Vidinu. Před nastoupením na trajekt se k nám připojil jakýsi starší Bulhar. Na bulharské celnici jsme dostali kartičky, které jsme měli do 48 hodin označit místem pobytu. Od celnice jsme šli do Vidinu pěšky, protože jsme odmítli taxíka za 10 LEVA. Bulhar se snažil neúspěšně stopovat a stále chtěl odpočívat. Na nádraží jel vlak do Sofie až v 22,50, tak jsme všichni kromě Dana se šli najíst pravou bulharskou kuchyní. V první restauraci o nás neměli zájem, tak jsme šli do druhé. Protože ale neumíme bulharsky, tak jsme si objednali jídla a každý čekal co asi dostane. Jenom Bulhar odešel pro něj do levnějšího bufetu. Pro nás to bylo levný dost a jídlo všem chutnalo. Pak jsme pospíchali na vlak. Našli jsme 3 kupé, Bulhar vymyslel, že budeme spát po dvou. K sobě si vzal Milana z Chotěboře, ale ten mu v noci utekl k nám. K ránu se vlak začal plnit a tak někteří cestující si nám sedali na nohy. Nejhůř dopadl asi Bulhar, měl tam živou společnost a tak byl na nás asi naštvanej a bez rozloučení zmizel ráno v Sofii. My jsme se prošli Sofií, Asen s Danem říkali, že zde nic není, ale opak byl pravdou. Byli jsme ve dvou velkých pravoslavných chrámech a tak různě procházeli městem. Navštívili jsme také cukrárnu se sytými a dražšími zákusky. Já se ulakotil na dvou a pak to nemohl sníst. Pak jsme se svezli tramvají k nádraží, protože vlak jel ve 13 hodin. Někteří z nás si odskočili koupit pohledy a než je našli tak málem ujel vlak. Ještě jsme našli volné kupé a odjeli směr Blageograd. Zde jsme sháněli mapu Rily, mezitím nám ujely autobusy do Rily městečka a tak jsme se ptali taxikářů, za kolik nás tam hoděj. Dva taxikáři nás tam chtěli hodit za 10 LEVA, ale dvěma autama, takže by jsme za ty jejich vraky zaplatili vlastně 20 LEVA. Nakonec jsme našli moderní auto, které nás tam hodilo všechny za 10 LEVA. V Rile po vystoupení z taxíku nám domorodci stále vnucovali prý levné ubytování a nebo svezení ke klášteru. My jsme ale odolali nabídkám a šli do místní restaurace na bulharskou večeři. Měli zde bohatý jídelníček, ale spousta jídel ve skutečnosti nebyla. Ale stejně jsme byli mile překvapeni, co nám donesli na stůl. To už se stmívalo a my vyšli hledat ubytování. Uprostřed vesnice jsme našli cestu a vydali se po ní a nad ní se ubytovali. Ráno bylo pár z nás trochu navlhlých (asi rosa). Rychle jsme se sbalili a šli na autobus na Rilskij monastyr. Místní občané se divili, odkud to jdeme, nemohli pochopit asi, co jsme dělali na jejich pastvinách. Autobus byl velice stařičký. Asen se neúspěšně hádal o 0,5 LEVA za baťohy. Klášter byl velice pěkný: malovaný a uprostřed stál pravoslavný chrám - zevnitř i zvenku bohatě zdobený. U chrámu stála pekárna, kde jsme nakoupili chleby a mekeci (takové pirožky). Asen nám zařídíl v místním hotelu razítka do kartiček celníků. Jinak zde k vidění byla stará klášterní černá kuchyně, pokoj popa a zvony u hodin na věži, které bohužel za celou dobu ani jednou nezvonily. Po poledni jsme se vydali na cestu po modré nahoru. Cestou jsme potkali pár cizinců *) a Čechy, kteří nadávali na počasí, které měli v horách. Také jsme potkali nějakého asi 10-ti letého Američana, který se nás ale bál. Vyšel nahoru, nafilmoval mlhu a zase běžel zpátky ke klášteru, ale bylo dost před setměním, tak nevíme, jak to mohl stihnout. My jsme své síly také trochu přecenili a tak díky tmě jsme museli přenocovat na hřebenu asi 2500 - 2700 m, protože do chaty to bylo aspoň ještě 2 km. SITUACE VIZ NÁČRTEK.



Noc byla ale nádherná, spousta hvězd, měsíc a ze zdola svítil klášter. Ráno byly hory jen v malém oparu, zase jsme trošku zvlhli, ale sluníčko občas vykukuje a suší.
Jirka

*)Mezi nima byla i usměvavá Francouzka, která se na Milana z Chotěboře hezky usmála a on pak o ni pořád mluvil.
Milan z Chotěboře

Když jsme se všichni sbalili a pojedli, začali jsme klesat k chatě Malovica. Terén byl dost kamenitý a obtížný na sestup. Ještě že jsme večer zůstali na hřebeni. K chatě, která podle mapy byla asi 2 km, se nám podařilo dojít až o půl čtvrté. Cestou bylo pár jezírek, ale žádné salášky a tráva nespasená. U chaty jsme se občerstvili bulharskými sušenkami a začali jsme se rozhodovat, co dál. Asen s Danem byli trošku unaveni a chtěli zůstat na chatě. Pak jsme se trošku pohádali, ale nakonec jsme na chatě zůstali. Asen usmlouval pokoj s šesti postelemi z 10 LEVA na 6 LEVA na osobu. Večer jsme ozkoušeli bulharské jídlo, takže už víme, že škemblová polívka je držková a kaškaban je smažený sýr. Také jsme objednávali jedno jídlo, ale paní nám pak ukázala, že to jsou asi sušenky pro děti. Pak jsme se umyli (VIZ NÁČRTEK) a šli chrápat. Ráno chata žila a tak už se moc spát nedalo, ale my jsme vydrželi a vstali až v 8 hodin. Část z nás se najedla v restauraci a část z nás se psem venku (VIZ NÁČRTEK).
Jirka





Vyšli jsme něco po deváté, šli jsme podél kopce s ohořelým lesem a v horách jsme viděli spoustu jezírek, na kopci končícím Strašným jezerem, které bylo celé v mlze. U jezera byl hezký přístřešek, kam by se vešlo snad 30 lidí. Při klesání se mraky rozpustily a bylo vidět zase spoustu jezírek a výhledů. U jednoho jezírka se Milan z Chotěboře začal k našemu údivu opalovat nahý. Naštěstí při chůzi se oblékl, ale opaluje se tak furt. Pak jsme došli do Kobylího sedla, kde se pásly krávy a byla zde saláška a přístřešek. My jsme pokračovali po červené do kopce, kde jsme podle mapy našli jezero, které patřilo jen nám. Ubytovali jsme se v kleči vedle něj. Rozdělali oheň a uvařili večeře. My s Milanem z Brna udělali houbonudlovosalámovou polívku, která byla moc dobrá, ale bylo mně po ní dost těžko. Pak jsme šli spát, nohy přikryli igelitem, aby nám nebyla zima. Byla jasná noc a spousta hvězd, trošku zima a ráno trošku vlhko. Za zmínku stojí ještě poslední Asenova věta když kouřil: „Může vám být útěchou, že ráno zde kouřit nebudu.“ Vysvětluje náčrtek.



Naštěstí, nebo prostě jinak řečeno zemětřesení nebylo, a tak jsme ráno vstali, Asen rozdělal oheň, uvařili jsme, usušili, nabrali vodu z potůčku a vyrazili dobýt 2500 m. Z kopečka byl pěkný výhled na jezírka i hory. Bylo fajn počasí. Šli jsme dále po hřebenu a pak scházeli k Rybním jezerům, no a těsně před nimi i trošku stoupali.
Jirka

Za zmínku ještě stojí, že cesta k jezerům byla podstatně delší, než měla být podle mapy a byli jsme trochu nervozní (hlavně Asen), že se nedostaneme včas z hor. Chata u jezer nebyla zajímavá, odchytili jsme sice prodavače a koupili nějaké sušenky, ale když jsme po chvíli chtěli další, už jsme je koupit nemohli, prodavač hrál před chatou karty. A tak jsme se vydali dál po červené, abychom ušli co nejdál.
Milan z Brna

Sušenky byly suprové, ale v jezerech bylo málo vody, protože vodu z jezera místní používali k výrobě elektřiny. Takže štěstí, že jsme přišli letos, protože za rok už tu třeba žádné jezero nebude a zbyde jen hospoda bez elektřiny, kde nikdo neobsluhuje. Zde pracovali jen koně, co sem tahaj zásoby. Jinak zde měli pouze jeden koš a tak zde byl všude chlív. Asen chtěl do toho chlíva přidat své odpadky, ale nakonec je Milan vyhodil. Za zajímavost stojí také ostrůvek v jezeře, kde se pásly krávy. Zřejmě je tam každej den vozí loďkou. (VIZ NÁČRTEK).
Jirka



Od Rybních jezer jsme vystoupali 200 metrů vzhůru. Bylo to naše poslední stoupání, protože pak jsme šli stále jen dolů, nebo po vrstevnici. Cestou Asen vymyslel nejlevnější dopravu do Čech, protože máme všichni zdravotní pojištění kromě Asena, mohli bysme jet domů zadarmo v zinkových rakvích. Navíc, kdyby pojišťovny zaplatily přímo Asenovi 200 000 Kč, je prý ochotný nás do Čech dopravit osobně. (VIZ NÁČRTEK).



Viděli jsme z dálky velké jezero Beni Iskyr. V sedýlku jsme odbočili vpravo po modré na Semkovo. Akorát Milan z Chotěboře stále viděl zelenou, ale rozdíl mezi zelenou a modrou je jasný.



Ubytovali jsme se v pásmu těsně před vysokým lesem. Byl zde super výhled na Pirin. Udělali jsme gulášovou polívku se salámem a šli chrupat. Noc byla jasná, spousta hvězd, satelitů a mimozemšťanů. Ráno jsme sestoupili k Semkovu. Viděli jsme moderní salášku, tvořenou stanem a hlídacím psem. Došli si na oběd do restaurace a vydali se po červené dolů na Bělicu k vlaku. Protože jsme sportovci a nechceme jezdit malýma taxíkama. Cestou jsme upravili jeden pramen.



Také nám Milan z Chotěboře ukázal, jak se drží správně nanuk. VIZ NÁČRTEK.


A také jsme zjistili, jaký je rozdíl mezi Asenovým Danem a Petrovým Danem. VIZ NÁČRTEK.



Milan z Brna si na jednom rozcestí spletl cestu a místo do Bělice šel do Krasenice, ale stejně jsme došli do Bělice, i když se červená pořád ztrácela. V Bělici jsme zasedli ke krámu s potravinama, vykoupili skoro všechny sušenky SNĚŽENKY a zjistili, že autobus do Plovdivu jede v 7,55 a ne jak říkala paní prodavačka Asenovi o půl deváté. Asi chtěla, aby nám autobus ujel a my jí udělali tržbu. Ubytovali jsme se za vesnicí u potoka, část z nás se umyla a část z nás šla spát. Ráno jsme na autobusovém nádraží koupili lístky, protože se kupují dopředu v pokladně a ne jako u nás u řidiče a vyrazili starou herkou autobusem do Plovdivu. Cesta vedla přes hory a pomlácené silnice. Navíc byl vzadu v autobuse smrad z výfukových plynů, naštěstí autobus stavěl v Belingradu a tak jsme se mohli nadýchat. Také za zajímavost stojí, že na jedné dvojsedačce vzadu seděli čtyři ženy. Dvě starší a asi dvacetileté dcery jim na klíně. V Plovdivu jsme dali věci do úschovny a šli koukat po památkách (zajímavé uličky, chrámy, minarety s mešitou, dvě staré arény). Bylo ale hrozné horko a my byli unavení a tak jsme zapadli do jedné klimatizované restaurace. Já s Milanem z Brna si dal specialitu podniku skoro za 7 LEVA za jídlo, ale bylo to dobrý. S Milanem z Chotěboře napsali pohlednice a všichni jsme náš pobyt v chladném prostředí prodlužovali. Pak jsme se jen tak toulali městem, seděli v parku, s Milanem z Brna navštívili cukrárnu s dobrými krémy, navštívili arabskou (snad nekecám) mešitu. Dostali výklad v turečtině, tak jsme pochopili, že trhliny ve zdi jsou od zemětřesení a že ve fontánce neteče voda a že se věřící chodí mýt do umývárny. Jinak zde byly všude koberce a muselo se zde u dveří zouvat boty, ale třeba to souvisí s vírou. Za zajímavost stojí, že zde a též v pravoslavných kostelích nejsou varhany. Další zajímavostí v Bulharsku je, že skoro na každém domě nebo stromě visí parte s fotkama mrtvých. Nejdříve jsme mysleli, že jde o volební plakáty, protože zde byly volby, ale asi opravdu to jsou spíše parte. Jinak s Milanem máme ještě takovou teorii, že když někdo zemře, dávaj pozůstalí plátno černé na vchodové dveře nebo na branku a nechávaj to tam, dokud nevybledne, ale je to jen názor. Dále jsme se jen toulali nočním Plovdivem, občas občerstvili a nakonec čekali na nádraží na vlak, který jel až v 1 hodinu. Nacpali jsme se do vlaku a až do Burgasu do 5,45 stáli nevyspalí. V Burgasu se na nás sesypali minibusáci (řidiči minibusů) a nabízeli nám cestu do Sozopolu, ale předraženou. Říkali, jak autobus stojí 5 LEVA za člověka a oni nás svezou za 3 LEVA. Nakonec jsme jeli autobusem harmonikou za 1,9 LEVA. V Sozopolu se na nás minibusáci sesypali znova a nabízeli Asenovi levné ubytování za 15 LEVA za osobu. Nakonec jsme Asena přemluvili, aby s nima neuzavíral žádné obchody a šli jsme do starého města a na skále nad mořem jsme se pro rozdílné názory s Asenem do 15 hodin rozešli, aby jsme se díky ponorkové nemoci a únavy z nevyspání třeba nezabili. VIZ NÁČRTEK.



S Milanem z Brna jsme šli na pláž, cestou nám spousta lidí nabízela levné ubytování a v cestovních kancelářích. Na pláži chtěli za slunečník 4 LEVA a tak jsme si radši lehli na sluníčko. Pak jsme šli do starého města čekat na zbytek a najíst se. Vybrali jsme si z vystavených jídel, ale na zastávce na nás nikdo nečekal. Až ve 3 odpoledne přišel Dan a zavedl nás na pláž k ostatním. Byly ohromné vlny a byli jsme všichni z toho moc nadšení. Bylo to tak bláznivé a nádherné, vůbec se nám z vody nechtělo. Plavat se sice nedalo, ale dalo se neomezeně skákat a blbnout ve vlnách. Večer jsme zas začali shánět ubytování a já někde ztratil peněženku asi tak s 4000 Kč a platební kartu s kartičkama z banky. S Milanem z Chotěboře jsme šli do Internetové kavárny a zjišťovali po Internetu a mobily údaje na přesunutí peněz telefonem z účtu na stavební spoření, aby nemohl zloděj moji kartu zneužít. Asen mezitím našel ubytování za 8 LEVA, sice jenom jednu místnost, ale s terasou a výhledem na moře. Pak mně půjčil mobila na přesunutí peněz. Chtěli jsme se projít nočním Sozopolem, ale než jsme se všichni vysprchovali, byli skoro všichni tuhý a tak jsme šli spát a spali jsme dlouho. Druhý den šel Asen s Milanem z Chotěboře na nudypláž a my se váleli na pokoji do půl páté odpoledne a pak šli za nimi. Když jsme přišli na nudu, byli oba na odchodu, ale pak jsme se ještě všici vykoupali v dnes už klidném moři. Šli jsme nakoupit zásoby do supermarketu a po tom na pokoj. Milan z Ch. s Asenem šli na večeři a pak šel Asen, Dan a Milan z Brna na diskotéku, ale moc dlouho tam nevydrželi. Ráno jsme šli já a Milan z Chotěboře na nudu nudit se. Odpoledne dorazil zbytek na pláž. Já s obouma Milany vyrazil do místní čínské restaurace. Milan z Brna si dal rýži s vejcem a zeleninou. Milan z Chotěboře salát s asi čínskými houbami a já rybu v sladkokyselém sose. Byla výborná, nechtěli mně k ní dát rejži, tak jsem pak dojedl Milanovu, kterou nechal. Pak jsme s Milanem z Chotěboře šel fotit staré město. Naštěstí sluníčko zašlo a Milan uznal, že už z focení nic nebude a vydali se domů. Cestou jsem kupoval broskve a Milan zkusil koupit za LEVA červené ovoce, které jsme neznali. Milan měl po snědení výraz asi takový, který uvádí náčrtek:



Večer jsme ještě šli do restaurace Hvězdný ráj a pak se projít po městě ke komediantům a k rozbouřenému moři. Druhý den jsme vstali v 8 a do 10 opustili pokoj. My s Milanem z Chotěboře jeli do Burgasu, ostatní ještě chviličku zůstali. V Burgasu nám nechtěli prodat mezinárodní lístky, tak jsme koupili lístky jen do Ruse. Pak jsme šli projít centrem, koupit něco do vlaku a dárečky. Na nádraží jsme potkali zbytek výpravy. Po té, co přijel vlak jsme zjistlili, že náš vlak dali na jinou kolej. Když jsme se usadili, nějací lidé s místenkou nás vyhodili a my s Milanem z Chotěboře jsme těsně před odjezdem šli koupit místenky taky. Dál už vše šlo jak po másle, akorát Asen při příchodu do kupé začal vyhazovat lidi z kupé, přestože kupé bylo pro 8 lidí a nás bylo jen 5. Na jedné zastávce si Asen šel kupovat pivo, ale vlak mezitím začal šibovat a tak Asen rychle běžel za vlakem a naskakoval, aniž by dokončil svůj obchod.
Jirka

Do Ruse jsme přijeli včas. V hale se nás hned "ujal" bulharský taxikář. Nabízel nám odvoz na přechod za dvacet LEVA a tvrdil, že hned za přechodem bude autobus do Bukurešti za deset marek. Nabídka vypadala lákavě a pokud by informace byly pravdivé, mohli bychom v Rumunsku stihnout Panonii.
Na nádraží v Ruse je též mezinárodní pokladna. Zjistili jsme, že v 1,15 pojede přímý lehátkový vůz do Prahy. Cena jízdenky a lehátka by byla 175 LEVA, pokud máme jízdenky z Aradu, tak jen 96 LEVA. Tato varianta se zalíbila Jirkovi. Půjčil si ode mne 40 LEVA a oddělil se od zbytku výpravy.
Ostatní jsme chtěli jet taxíkem na přechod a pak autobusem do Bukurešti. Připojil se k nám jeden Čech putující z Pákistánu, bylo nás tedy opět pět. Nacpali jsme se do auta a jeli k Dunaji. Mělo to být 10 km a asi také bylo, protože jsme jeli docela dlouho.
Na hranici nás čekalo překvapení: pohraničník nám rusky vysvětlil, že podle zákona se hranice nesmí přejít pěšky. Jde to jedině vlakem nebo autem. Před přechodem postávali taxikáři a nabízeli svezení do půlky mostu, to jest na hraniční čáru, za 30 LEVA. To bylo strašně přemrštěné. Pokoušeli jsme se stopovat auta i jeden autobus, odjet se však podařilo jen tomu poutníkovi z Pákistánu. Taxikáři nebyli ochotni jít s cenou dolů.



Nevěřil jsem, že zaplacením taxíku vše skončí a že na druhé straně bude autobus, který teď v noci pojede do Bukurešti. Rozhodl jsem se proto vrátit na nádraží a jet domů lehátkem stejně jako Cajda. Odvezl mne tam taxík. Původně řidič chtěl 10 LEVA, podařilo se mi to usmlouvat na 7. I tak to bylo předražené. Byl to docela blbý pocit jet v noci sám s cizím člověkem v autě, vše ale dobře dopadlo.
Koupil jsem si lehátko a lístky za sto marek (tolik LEVA už jsem neměl) a šel hledat vagón. Jaké pak bylo překvapení na obou stranách, když jsem byl ve stejném kupé s Jirkou.
Zdálo by se, že šťastnému odjezdu z Bulharska už nic nestojí v cestě. Přišel však pohraničník a razítko z Rilského Monastiru mu na statistické kartě bylo málo. Chtěl potvrzení, na jaké adrese a kdy jsme byli. Hrozila pokuta 200 LEVA za každého. Pohraničník si sám řekl o úplatek a do kapsy si dal všechny naše zbylé LEVA, tedy asi 25. Aspoň nebudu mít starost, jak je vyměnit.
Rumunská kontrola byla bez problémů. Přejeli jsme Dunaj a zalehli.
Milan z Chotěboře

Protože nám s Milanem zbylo 200000 LEI, měli jsme strach, že je nebudeme moci za co utratit. V Bukurešti byl vlak uzamčený a žádný prodavač čokolád kolem nešel. Nakonec na jedné stanici jsem uviděl prodavače dřevěného zboží a volal honem Milana. Prodavač poznal, že jsme Češi a tak nám vnucoval dřevěné výrobky za české koruny. Já jsem neodolal první a koupil dřevěnou vázičku. Trochu jsme smlouvali, ale ne moc. Měl jsem jí za 100000 LEI. Milan se nechal ukecat na soudek a asi i funkční za stejnou cenu. Byli jsme spokojení všichni tři - já, Milan i prodavač. Ten nám stále nabízel zbytek věcí, ale bohužel, nebo naštěstí už jsme více LEI neměli. Navíc na příštích dvou stanicích prodávali ještě větší vázičky, ale to už Milan řekl, že ne, i když já jsem ještě jedním očkem ještě pokukoval. Za zmínku stojí též naši kolegové ze sosedního kupé. Na jedné stanici se bavili tím, že házeli před Rumuny malé levové bankovky a strašně se jim líbilo, když je Rumuni zvedali. Prostě Blbčouni ze ze západního Blbecka, co mluvili německy. Dál cesta ubíhala dobře. Jen na maďarskoslovenské celnici, když Milan zatahoval záclonku, přišel slovenský celník a ptal se, jestli máme problémy s celní kontrolou a jestli něco schováváme. Ve Štůrově jsem si přesedl do normálního vagónu a s Milanem se potkal v Havl. Brodě. Koupili si lístky na vlak do Chotěboře. Vlak jede v 5,15 a tím asi vandr končí.
Jirka

A jak skončil vandr pro nás, co jsme v Ruse zvolili dobrodružnější způsob cesty do Čech? To se dozvíte v kronice Býlých psů, kterou snad dá Asen taky brzy na Internet!
Milan z Brna

Fotky z celé akce:




Z akce máme i celou řadu fotografií, které budeme postupně skenovat a dávat sem na toto místo.

Na nádraží v Budapešti.


Sídliště v Craiově a spousta Dacií.


Tržiště v Craiově.


Tím to vlakem jsme naštestí nejeli(foceno z jiného vlaku u Calafatu).


Trajekt přes Dunaj z Calafatu do Vidinu.


Dva fešáci na trajektu.


Náš Bulhar učí Asena bulharsky.


Před pravoslavným chrámem v Sofii.


Sofie.


Památník obětem války.


Národní divadlo a tanečnice ve fontáně .


Chrám v Sofii.


V Rile.


Před Rilským Manastýrem a stařičký autobus , co nás dovezl sem .


Klášter Rilský Monastýr


A interiér jeho kaple


Arkády.


Zvonice se stánkem s ikonamy.


U kláštera pečou dobré Mekecí.


Nad klášterem.


Už vidíme hory.


Poutníci a vzadu malinkatý klášter.


Už jen pár kopečků a budem nahoře.


Svačíme a mažeme se opalovacím krémem.


Nejvyšší bod naší cesty.


Spánek na hřebenu.


Už všichni jsou vzhůru.


Na rovnějším místě a travnatým místě se vstává též.


Sbaleni a připraveni k odchodu.


První jezírka.


Světlo,stíny,hory a mlha.


Sestup do ůdolí.


Odpočinek je důležitý.


Milan,Asen a krásné ůdolí.


Sestup.


Šutry,skály a my.


Památník obětem hor.


Krásná příroda.


U chaty Malovica.


Kdo bude snídat Milan, nebo místní pes ?


Hory od chaty.


Spáleniště,ale Asen to nezapálil. Opravdu .Věřte mně .


Pauza na cigárko.


Jo, na Rybní jezera je to už kousek. Kecá.:))


Přístřešek,který se má použít jen v nutnosti a my přeci ještě máme síly.


Naše jezero , naše ůdolí a neví o něm nikdo jiný(jen my).


Tak pod tímhle šutrem spal Asen a Dan.


Už jen přeskočíme potůček a jsme u Rybních jezer.


Spíme naposledy v horách(nad Semkovem).


Asen se právě probudil.


Sešli jsme z hor , tak se musíme pořádně nadlábnout.


Tuto studánku jsem upravil šiškou na studánku s šiškovým kohoutkem.


Nad Belicou.


Hlavní třída v Bělici.


Kostel nad Bělicí.


Milan nad Plovdivem.


Mešita s minaretem.


Detail minaretu.


Plovdivské divadlo.


Asen u zdi,ale ještě po něm nestřílíme.


Milan s věžičkou v Plovdivu.


Pan T na terase.


Milan si musí v Sozopolu uklidnit nervy mlíčkem.


U moře.


Dřevěné domy v Sozopolu.


Pohled do uličky v Sozopolu.


Milan se válí u moře.