Rumunsko 2008
15. - 30. 8. 2008

Člověk se většinou bojí toho,
co nezná.
Pokud se rozhodne poznat,
získá tím kus svobody.

I na takovou věc může člověk přijít při vandrování v pohoří Rodná s partou příjemných lidí. Díky Jirko, Milane, Petře a Romane.
Vlado

V noci z pátka na sobotu jsme mezi Prahou a Brnem postupně nastoupili do zpožděného vlaku Pannonia a vydali se vstříc dobrodružství na Balkán. Cesta ač dlouhá probíhala příjemně také díky vytrvalé hudební produkci našich rumunských spolucestujících.
V sobotu odpoledne jsme přijeli do cílové stanice Alba Iulia. Všichni jsme vyhráli na hracím automatu u supermarketu a tak jsme se vydali na prohlídku pevnosti. Poté jsme se vrátili na nádraží a přejeli do městečka Aiud. Zde jsme hodlali přenocovat. Jelikož nás hledání hostelu značně unavilo, zasedli jsme do zahradní restaurace a vyslali Romana, znalého řeči rumunské, na průzkum. Sklidil úspěch a obdiv všech, když nás zavedl do penzionu Helvetia.
Neděle začala prohlídkou města, pevnosti a kostelů. Okusili jsme místní specialitu Čorbu :-( a odpoledne odjeli do Dealu Stefanie, výchozího místa horské části putování. Prošli jsme vesnicí, pozdravili se s několika obyvateli a vstoupili do hor. Před soumrakem jsme došli k seníku, jenž se stal útočištěm pro první noc. Milan s Jirkou se tvářili drsňácky a spali venku, ale noční déšť i je zahnal pod střechu.
Ráno nás probudilo ržání koníka a motorové sekačky. A hory přivítaly mlžnou peřinou. Také hledání cesty nebylo úplně jednoduché. A už vůbec nebyl jednoduchý výstup na hřeben. Prudká stoupání a kamenité cesty sebraly mnoho sil. Teprve až po výstupu na hřeben se před námi otevřely hory v celé své kráse. A tak v celkově lepší pohodě jsme došli na další nocleziště.
Vlado

Po roce opět přijíždím do Rumunska, tentokrát s Bédépáky. Splnilo se mi první přání - cestovat rychlíkem Pannonia z Prahy do Bukurešti, i když jsme vystupovali už v Alba Iulii. Aiud, i když se z počátku nezdál tak zajímavý jako Alba Iulia, se nakonec ukázal jako příjemné městčko. Hned po cestě z hostelu Helvetia (prašná cesta kolem zchátralých budov obývaných Romy) jsme si mohli trochu vychutnat "duchovní atmosféru nedělního dopoledne" a zaposlouchat se hned u tří kostelů do evangelické, katolické a pravoslavné mše. Po krátké zastávce v cukrárně a nákupu na tržnici ochutnáváme pověstnou "corba burta", ale ne každý si na ni - hustou polévku se smetanou, česnekem a dršťkami troufne :-).
Po krásné - téměř vyhlídkové cestě z Aiudu, přijíždíme do vesničky pod pohořím Rodnei. Vystoupili jsme několik km nad vesnici a přespali v rozvrzaném salaši, což bylo docela příjemné, protože v noci byla bouřka. Úkolem dalšího dne byo vystoupat na hřeben, což se nám po krátkém bloudění v mlze podařilo :-).
A hned po tom se mi splnilo druhé přání - navštívili jsme pastevce na salaši - kam nás doslova vábil jejich klouček :-) a ochutnali čerstvé mléko sražené v sýr. Přinávštěvě salaše mě nemohlo nenapadnout nic než klišé - lidé a zvířata, v dokonalé symbióze (to když klouček vklouznul někam pod postel a vytáhnul vyplašeného králíčka a z venku se o salaš drbaly kozy :-).
Následoval úsek podobný Jeseníkům, místy s nepěkně vykácenými stromy a rozježděnými cestami. Pak docela náročný výstup do kopce a na něm už nekonečné louky, tu a tam kravka. Spaní v pěkném místě s borůvkami.
Úterý 19. 8. pro mě znamenal jakýsi vrchol putování po Rodnei - místy náročnější výstupy v kamení a kleči, ale hlavně nádherné výhledy.
Dnes je středa 20. 8. a chystám se sejít dolů, protože nás s Vlaďou čeká ještě cesta do Bulharska.
Loučíme se s Rodnou a Bédépáky a těším se na další dobrodružství.
Petr

V Albě Ilui velká pevnost, ale ne tak zajímavá, jak jsem čekal, v Aiudu taková malá starší polorozbořená s kostelem uprostřed. V horách byl zážitek návštěva salaše s pasáčky, kde nám do misek daly asi urdu nějakou tekutější. Na oplátku jsem dal malému pasáčkovi čokolády a kluci nějaký alkohol a vykouřili s nimi cigarety. Vydrápali se na hřeben v sedle asi 2 hodiny pod Pietrošou. Petr s Láďou čekali s batohy, než sez Pietroši vrátíme. Ale Polomedvěd si našel svou Pietrošu.


V sedle na mě jakýsi vandrák v kloboučku, co právě šlápl do hovna hodil hůlku. Ukázalo se, že je to Pája Porubáček nyní spíše Britanáček, který měl bejt o hony dál v Maramureši se svými přáteli. Měli zde v sedle postaveny stany. Protože kluci už spěchali, museli jsme jít dál. Večer jsme spali na nádherném místě, byl zde výhled na hvězdy a v noci vyšel měsíc v úplňku. Nádherný výhled na hory. Taky byl večer ohníček a opekl se salám. Kluci uhli napravo a my za pár hodin vlevo k Borse k lanovce, ale udělali jsme stejnou chybu jak před lety a šli na kopec před námi a pak se špatně schází. Modrá je špatně značená. Místo aby ji opravili, dávají Rumuni do map znak vykřičník, že je špatně značená cesta. Viděli jsme jeskyni z dálky a za ní vodopády a pak sjeli lanovkou do Borsy. Místo kde jsme kdysi u lanovky s Asenem jedli pufulety a pili, vyrostlo o pár pater výš a i v okolí vyrostlo moc penzionů. Hotel co byl otevřen kdysi, je zavřený. Kdysi jsme fotili krásně vyřezávanou bránu a nyní za ní stojí i hezký pravoslavný dřevěný vysoký kostel. Spali jsme hned vedle v penzionu za 70 LEI. Nyní je LEI asi 7 Kč. Večer byla v kostele svatba. Vesnička byla nedávno pod vodou a viděli jsme i budovu, kde jsme s Asenem jedli, nyní už to hospoda není a byla z části taky pod vodou. Jinak jsem zapomněl napsat, že v horách ubylo salaší, zvířat i pasáčků. Jsou spíše níže a asi je zlikvidovala Evropská unie svýma nesmyslnejma dotacema. Některé salaše u lanovky byly modernější a měly vlajku unie.
Večer jsme si šli plácat žaludky do jednoho hotelu na kraji obce. Ale protože nám to nestačilo, tak jsme šli dojíst do dalšího hotelu - stejné firmy k lanovce. Protože parní vláček z Viseu se Sus z 60% prý spláchla voda, jedem nyní do Clue a Turdy. Protože už léta nejezdí vlak, z Borsy je nahrazen minibusy, které staví když na ně někdo mávne u cesty. Jezděj ale malé kusy a tak se často přesedá. Většinou se před mostem vysedá a za mostem nastupuje dál. Městečka a vesničky jsou pro mě chaosem. Staví se tu nové penziony i domy. Kanalizace do potoka a i odpadky. Říčka podle toho vypadá - děs běs. Ale stejně v ní chytaj ryby.
Jirka

Mikrobusy nás dopravily do městčka (spíš vesnice) Viseu, kde nám právě ujel vlak a tak jsme asi 3 a půl hodiny čekali na další. Potkali jsme 2 české turisty, kteří se po horách vraceli do Čech. Vlakem jsme přejeli do stanice Beclean, která je významná tím, že jsme zde před 8 roky po týdnu na horách s Asenem čekali na vlak k moři (já, Jirka, Robin). Oslavili jsme nanukem. Pak osobákem do stanice Dej Calatori a pak dalším osobákem - tentokrát moderní soupravou (ale uvnitř je taky horko) - do stanice Cluj Napoca, kde jsme se rozhodli ubytovat na 3 noci a poznat toto město a udělat nějaké výlety do okolí.
Cluj je velice rušné město zhruba o velikosti Brna a tak vůbec nebylo snadné najít vhodné ubytování.

Jirkovi se zalíbil hotel hned vedle vlakového i autobusového nádraží, vedle kterého byla v těsné blízkosti snad nejrušnější autostráda ve městě. Já s Romanem jsme navrhli zkusit najít něco lepšího. Po jednom podobném hotelu jsme navrhli zkusit vysokoškolské koleje, které doporučoval náš knižní průvodce. Jirka souhlasil, ale od té doby už s náma nemluvil, nevím proč... Cesta se ale protáhla. Když jsme konečně koleje našli, zjistili jsme, že je přemístili. Když jsme konečně funkční koleje našli, zjistili jsme, že jsou obsazené. Poslali nás do hotelu Transylvania, místo nám označili na mapce. Když jsme místo na mapce konečně našli, zjistili jsme, že nám to nakreslil úplně špatně. Když jsme pak hledali hotel Transylvania, zjistili jsme, že je to drahý hotel na kopci. A tak jsme se nakonec ubytovali v hotelu, který se taky jmenoval Transylvania, ale byl v centru. Nebyl nejlevnější, bohužel byl taky vedle rušné ulice, ale nic jiného už nám nezbývalo. Kladem ale byly "švédské" snídaně.
Milan

Další den jsme po bohaté snídani vyrazili na průzkum města. Nějaké kostely, pár občerstvení (někdo cukrovou vatu), vyhlídka na město od hotelu na kopci. Večer pizza v Music pubu vychváleném v průvodci.

Další den jsme vstali brzy a po snídani odjeli autobusem do městečka Turda. Tam navštívili solný důl, prohlídce (individuální) vévodí jedna ohromná prostora. Návštěva určitě stála za to. Odpoledne jsme ještě dodávkou odjeli za město a pak v hrozném vedru došli k soutěsce, zmíněné taky v průvodci. Prošli soutěskou ( s mnoha místními turisty), jako vždy ztratili Jirku (a pak ho našli) a zpáteční dlouhou cestu do Turdy nám zkrátil řidič osobáku, který nás svezl. V Turdě už pak jela dodávka do Cluje. Cečer ještě posezení v restauraci našeho hotelu s hodně unavenou, ale ochotnou servírkou.
Milan

A druhý týden jsme strávili u moře, ale z toho jsme žádný "zápis" nepsali...