Bulharsko
5. - 16. 07. 2006

Po návratu z Moskvy mne čekal doma dopis od Jirky. Píše v něm, jestli nechci jet do Rumunska a to buď vlakem, nebo letadlem. Odepsala jsem mu SMS, že pojedu. Na to on, že tedy koupí zpáteční lístky autobusové do Bulharské Sofie. 5. 7. je svátek a od nás jede moc málo autobusů. Několikrát jsem si ověřovala na informacích, jede-li autobus v 9,30. Vždycky mi řekli něco jiného. Nakonec jsem stála na zastávce a autobus projel kolem a vůbec nezastavil. Musela jsem shánět někoho, kdo by mne rychle zavezl do Brna, abych ten autobus do Sofie stihla. Na nádraží v Brně mne čekal Jirka a pak přišel i Milan. Do Sofie jsme jeli celou noc a pak ještě 8 hodin vlakem do Burgasu. A z Burgasu do Sozopolu. Byli jsme z té cesty velice unaveni. V Sozopolu na nádraží nám nabídl jeden starý pán ubytování. Máme hezký pokoj blízko středu města. I když jsme byli moc unaveni, šli jsme se projít městem. Chodili jsme kolem mnoha krámků se vším možným a nakonec se usadili v parku u fontány a poslouchali zpěv a muziku, Po návratu na pokoj jsme se osprchovali a těšili se na postel. Sotva jsme usínali, probudil nás Jirka bolestným nářkem. Hned nás spánek přešel a Jirka naříkal, že ho chytla křeč do nohy. Snažili jsme se mu pomoci masírováním, až ho bolest přešla. Pak už jsme spali klidně. Ale ráno se zase rozlobil Milan. My jsme spali a on chtěl odejít, nevěděl však, kam dát klíč. Asi to ještě byla únava z cesty. Pak se šel Milan procházet a my s Jirkou k moři. Koupali jsme se, bylo teplo, jen chvílemi zafoukal studenější větřík. Mne semlela zima a tak jsem se ohřívala na slunci a večer zjistila, že mám spálená záda. A Jirka také, i když ani na slunci nebyl. Večer jsme šli na večeři. Měli jsme ryby. Byly moc dobré. Druhý den jsme se šli projít po městě a Milan se šel koupat. Já jsme trochu fotila. Koupili jsme CD a růžový olej. A teď ležíme a trochu odpočíváme. Tolik jsem v životě nenalenošila a přece jsem stále unavená. A Jirka také. Jen Milan je v pohodě. A teď Jirka vymýšlí, kam se vydáme dál.
Ludmila































Pak ještě Ludmila se změnila na chlapa Ludmila a já na ženu, ale protože jsem měl už před tím dlouhé vlasy, tak kromě prsou skoro žádný rozdíl. Večer večeře v restauraci v parku, u protějšího stolu oslavovalo dítě narozky a jeho dort byl skoro ohňostroj. Ráno v 9,40 jel vlak do Karlova, ale protože se trať opravuje, jelo se větší kus cesty náhradním autobusem. Přijeli jsme tedy pozdě, rychle se ubytovali v hotelu na náměstí a spěchali na bus do Kaloferu, kde měl být podle mapy klášter. Asi 6 km po rozbité cestě stál ženský klášter, ale kostelík už byl zavřený. Nejhezčí na tomto místě bylo občerstvení pod klášterem. Naproti klášteru na strmé skále stojí kaplička nebo kostelík, ke kterému jsme podle mapy nezjistili cestu a už nás tlačil čas nazpět do Kaloferu. V Kaloferu jsou obří sochy asi obětem války, ale jinak městečko nezajímavé. Pak opět busem do Karlova. Večer nám taky recepční vysvětlila, proč nám stále na našich dvou pokojích nejde pořád elektrika, ač jsme si stěžovali už odpoledne. U dveří do pokoje se totiž musí strčit kartu, co se dává s klíči. Nikdy jsme to nikdo neviděl. Večer kousek od hotela večeře. Kde jsme si někdo z nás dali jednu porci něčeho. Číšník se několikrát zeptal, jestli fakt jenom jednu a donesl jednu malou masovou tyčinku na špejli. Tak jsme se podělili o ostatní porce. Ráno v 6,30 busem do Sofie, kde nás odchytil Bulhar, co si hrál na strašně důležitýho. Mluvil s několika lidmi najednou. Nabídl pokoj za 50 LEVA u něj doma, tak jsme se na 3 dny ubytovali v jeho "nedobytné" pevnosti (místo dveří měl plechová vrata a spoustu zámků). Pán si furt hrál na důležitýho, jak má spoustu Čechů kamarádů a jak se k němu rádi vrací. Při našem odjezdu dokonce říkal, že mu přijelo 18 Čechů a jak je ubytoval u suseda ve vedlejším bytě (mluvka). První den v Sofii jsme se šli projít po městě, vlezli do svatostánků všech církví (vlastně kromě katolického). Byli jsme v mešitě, kde Ludmila dostala přes sebe hábit, v synagóze, kde my s Milanem čepičky a v pravoslavném Něvském kostele a pak už hlupáček Milan strašně pospíchal do Sofijské zoologické.
Jirka

Mně se z celé dovolené líbil nejvíc druhý týden, kdy jsme jezdili po různých místech v centru Bulharska a výráželi do okolí. Třeba hned první den s výletem do Modrých hor, zpočátku z pro mě ne moc zajímavého města Sliven, kdy jsme se ale po několikahodinovém stoupání lesem rázem ocitli na mých oblíbených horských cestách s krásnými výhledy na okolní hory i do údolí. A celé to bylo příjemně završeno dlouhou jízdou dolů na otevřené lanovce (kterou pustili jen pro nás). Ze Sofie jsme vyrazili navštívit náš známý Rilský Manastýr. Je pořád krásný, zvládli jsme dojet tam i zpět za jeden den (v průvodci píšou, že to nejde), ale už to pro mě nebylo tak ohromující, jako když mě tam před pár lety zavedl Asen před naší cestou do hor. A navíc teď zrovna pršelo a měli jsme málo času. Hodně se mně líbil poslední den výlet ze Sofie - do Vratsy. Jako cíl jsme si dali krápníkovou jeskyni. Je vzdálená 16 km po silnici, ale v průvodci pisou, ze cestu je mozné zkrátit po turistických značkách. Odbočili jsme po první červené značce, ale ta vedla téměř kolmo do hor a po chvíli nás zavedla do tak nepřístupných a nebezpečných míst, že jsme pochopili, že se musíme - ač neradi - vrátit zpět na silnici. Tedy kromě Jirky, kterému trvalo delší dobu, než to pochopil taky. My jsme zatim dojeli k jeskyni taxikem, Jirka tam dorazil asi za dve hodinky. Zpatky uz jsme sli pesky po turisticke znacce, opet krasnou horskou prirodou s peknymi vyhledy.
Milan

Zatím pár fotek z Bulharska

Ludmilave vlaku ze Sofie do Burgasu.


První večeře v Sozopolu.


Barevná měnící fontána v parku.


Noční Sozopol.


Ludmila asi poprvé v moři.


K večeři nám zpívá tahle ženská.


A tenhle chlap.


Todle jsme si dali


Tendle nás osluhoval a radil Ludmile s cédéčky.


Rybičky.


Noční kostelík.


Retro fotky.














Krmení racků.








Hezké koupací místo.


Uličky starého města.








Konečně otevřená kaplička.


Spící koťata.


Zajímavá ulice.


Při portrétování


Jé ,jsem o 5 let mladší.


Ludmila o 20.


Scifi obrázek od manžela malířky co nás portrétovala.


Když tuhle večeři donesli byly na ní prskavky a je pro tři .


Vlak ve Slivenu.


Před nádražím.


Trolejbusy jako v Jihlavě.


Kůň dohání taxík.


Náš krásný pokoj.


Modré skály z hotelu.


Asi radnice.


V kašně sedí medvídek . Vyrobeno podle medvědice Jožky.


Zajímavá budova na náměstí.





Tak kam pujdem bez mapy?


A už jsme na cestě. Sice na špatný ,ale na krásný .


Tady asi ty deky vyrábí.


Ludmila vyráží do hor , netušíme ještě ,že poloméďa nevzal jídlo a pití.





Poloméďa na skále.


Přes lávku k studánce.


Tak ten batoh co nesu je opravdu prázdný , když jsem si nesměl vzít mikinu . Cha,cha cha.


Snad Jirka nějaké jídlo najde(Ludmila se modlí)


Na skále jakýsi pomník.


Modrý motýl.


Žába.


Ludmila.


Ještěrka.


Přelez,podlez hlavně se nezdávej.


I hustý roští překonej.


Vodopádek


Brod (Né Havlíčkův)


Odpočinek.


Skály.


Vodopádek.


Já můžu.


Neštípej ten strom Ludmilo na dva .


Zase odpočinek.


Zajímavé foto.








Hurá rozcestník ,můžem najít správnou cestu.


Studánka.


Unavený polomedvěd.


Zase odpočinek







































































Konečně po hladu.





Tak takhle jsme vypadali před projitím prstenu.


Poslední okamžiky polomédi , před životní proměnou.


Hlupáček se směje , že už je člověkem a né polomedvědem.


Z Ludmily je chlap.


Ze mně je žena , už mně rostou prsa.





Někdo tu byl první. My né.


Motýl.


Zajímavý asi hotel.


V hromadné dopravě.


Fakt príma pokoj


Večerní Sliven.


Kočka na střeše.


V koupelně v Karlově


Pokojové zrcadlo.
Bude ještě spousta fotek.